Do rozvodu žila rodina s dětmi v jednom bytě. Po rozvodu většinou žije ve dvou. A v tomto uspořádání jsou třeba tři byty.
Mám velký respekt k rodičům, kteří se rozhodnou toto uspořádání vyzkoušet. Kdysi jsem také věřil, že takhle je to nejlepší.
A měl jsem to štěstí mluvit po několika letech s lidmi, kteří si to vyzkoušeli. Neznám nikoho, kdo by to uspořádání vydržel déle než 2 roky. Drhnout může následující:
- Technické věci – kdo zajistí, že v bytě jsou vždy zásoby, které tam mají být. Kdo řeší jaké opotřebení domácnosti. Jak to bude s náklady na elektřinu a vytápění, když jeden z rodičů má rád teplo a druhý zimu. Budou do bytu chodit i noví partneři rodičů a jejich děti, nebo jen rodiče? Mám spát na místě, kde spala ještě včera přítelkyně mého bývalého muže? Hele – zase po sobě neuklidili. To mám uklízet zase já?
- 3 domácnosti stojí víc, než 2 domácnosti. Leze to dost do peněz.
Představuji si, že své děti mají velmi rádi a skutečně smysly, že pro ně dělají to nejlepší. Protože toto uspořádání je zároveň i nejdražší.
Slyšel jsem i podivné argumenty pro:
- Jen ať si rodiče vyzkouší jaké je to stěhovat se každý týden s batůžkem, když chtějí něco podobného po dětech!
V čem tohle uspořádání vyloženě škodí?
- V dětech pěstují rodiče – sice neúmyslně – narcistní rysy. „Tohle je můj byt, moji vlastní rodiče, kterým byt patří a platí veškeré náklady, tu jsou na návštěvě.“ Když je byt dítěte, o čem všem si může a nemůže rozhodovat? Není to trochu postavené na hlavu? Dítě má rozhodovat o pravidlech?
- Co když je byt v Praze a jeden rodič je v Berlíně a druhý v Londýně? Není dítěti lépe než ve „vlastním bytě“ být s jedním z rodičů?
- Děti nevidí běžné fungování domácnosti. Nebudou pak připraveni na zvládání situací v rodině
Nakonec prozradím podle mě nejlepší řešení:
S bývalou ženou bydlíme 4 minuty pěšky od sebe a děti si to nemohou vynachválit.
Když si něco (úkol, učebnici, kus oblečení, cokoliv) zapomenou u druhého rodiče, za 10 minut jsou zpátky
Odpadá stres „co když si něco zapomenu“?
Máme na první pohled složitější střídání, ale za ty roky už jsem si všichni zvykli.
Jo, a soud mi svěřil nakonec děti do péče. I kdyby měl děti v péči druhý rodič, nebo bychom měli střídavou péči, tak formát „bydlet pár minut pěšky od sebe“ doporučuju.
Děti vidí každého rodiče v jeho životním prostoru.
V každé domácnosti platí rochu jiná pravidla.
A děti jsou připraveny na život podobně, jako z ty z nerozvedených rodin.
Jakou máte zkušenost s bydlením ve 2 či ve 3 bytech vy?