Rozhovor s Frankem Abagnalem.
(Why No Child Should Be Asked to Choose One Parent Over the Other)
Je plno filmů o rozvodu. Jen pár z nich ale ukazuje, jak škodlivé je, když jsou děti nuceny vybrat si mezi mámou a tátou – přičemž systém to obhajuje vysvětlením: „Jen děláme to, co si dítě přeje.“
Nevím o žádném jiném filmu podle skutečné události, který by vidělo víc lidí než Chyť mě, když to dokážeš (Catch Me If You Can).
A jsem nesmírně vděčný Franku Abagnaleovi – kterého ve filmu ztvárnil Leonardo DiCaprio – že souhlasil s tímto rozhovorem.
O Franku Abagnaleovi:
Frank Abagnale je světově uznávaný odborník na bezpečnost a autor, jehož životní příběh inspiroval Spielbergův film Catch Me If You Can.
Poté, co byl jako mladistvý odsouzen za podvody (které spáchal ve věku 16 až 21 let), začal – bez nároku na honorář – přednášet pro FBI Akademii a pobočky FBI. A dělá to dodnes, už přes 40 let. Stal se uznávaným odborníkem na krádeže identity a prevenci podvodů.
Dnes přednáší po celém světě na téma bezpečnosti pro firmy, finanční instituce, vládní agentury a další organizace.
Velkou část svého života zasvětil tomu, aby pomáhal druhým vyhnout se chybám, které sám udělal – a v tomto unikátním interview se zamýšlí nad jedním z nejzásadnějších a nejbolestivějších momentů svého mládí.
O autorovi rozhovoru:
Aleš Pektor je peer, lektor a zakladatel projektu DivorceOptimist.com. Prošel si obdobím zoufalstvím a frustrace spojené s tzv. Syndromem zavrženého rodiče. Na několik let přišel o společné večerní rituály s dětmi. Soud mu svěřil děti do péče a podařilo se pošramocené vztahy napravit.
Dnes pomáhá prostřednictvím peer konzultací, kurzů a osvětových aktivit aby rozvod tolik nebolel. Chce přispět ke snížení počtu dětí, které po rozchodu rodičů přijdou o kontakt s jedním z nich kvůli zbytečným chybám.
Úvodní slovo Franka Abagnalea
Než začneme, vždy jsem říkával, že je naprosto absurdní a nesprávné, když psychologové a pedagogové tvrdí, že rozvod nemá na děti žádný dopad.
Stačí se zeptat jakéhokoliv dítěte, které si prošlo rozvodem mezi mámou a tátou, a ono vám řekne, že je to nehorázná lež.
Zároveň uznávám, že v některých případech není u jednoho z rodičů dítě v bezpečí a potom může být rozvod jediným řešením. Ano, i tehdy děti trpí – ale za těchto okolností je to pro jejich dobro a bezpečí.
Frank Abagnale
Rozhovor:
1. Pojďme si znovu projít den, kdy se konal soud
• Ve Vašem životě – jak skutečném, tak i ztvárněném ve filmu Chyť mě, když to dokážeš (Catch Me If You Can) – se objevuje kritická situace, která se dodnes týká mnoha dětí při rozvodu rodičů. Ve filmu Chyť mě, když to dokážeš (Catch Me If You Can) je scéna, kde Vás soudce požádá, abyste si vybral s kterým z rodičů chcete žít – jestli s mámou, nebo s tátou [zdroj v angličtině]. Ve Vašem vystoupení pro společnost Google (2017) [zdroj je opět v angličtině]) a na FedTalks (2013) [do třetice zdroj v angličtině] jste popsal, jak Vás v 16 letech odvedli najednou ze školy do soudní síně, kde Vám soudce – aniž by se na Vás podíval – požádal, ať si vyberete jestlli chcete žít u mámy, nebo u táty. Ten tlak byl natolik nesnesitelný, že jste raději utekl. Což vedlo k tragédii, protože jste se s Vaším tátou už nikdy neviděli, ani jste již spolu nemluvili. Když se vás soudce zeptal, jak se rozhodnete, ani se na vás nepodíval [zdroj je výše zmíněný Goole Talk z roku 2017]. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Absolutně pro mě neexistovala varianta, že bych si mohl vybrat mezi mojí mámou a mým tátou. Miloval jsem je oba a bál jsem se, že pokud si jednoho z nich vyberu, ten druhý mi to nikdy v životě neodpustí.
• Kdybyste tehdy byl tím soudcem Vy – co byste udělal jinak?
Už jsem mnohokrát říkal – kdyby si mě soudce tehdy vzal do své kanceláře a podrobně mi vysvětlil, že se rodiče rozvádějí, ale že vzhledem k mému věku musím rozhodnout, u koho budu bydlet, ale zároveň by mi zdůraznil, že se mohu vídat s oběma rodiči, že budu moci být s oběma rodiči, a že se jejich péče a láska ke mě nezmění, myslím, že bych neutekl.
2. Emoční dopad rozhodujícího momentu
• Svého otce jste již nikdy neviděl ani s ním nemluvil [zdroj v angličtině]. Co pro Vás na tom bylo nejbolestivější?
Odpykával jsem si tehdy trest ve federálním vězení v Petersburgu (Virginie). Protože jsem trestné činy spáchal jako mladistvý, umístili mě do federálního nápravného zařízení. Jsem nejspíš jedním z mála federálních vězňů, kterému byla odepřena možnost jít na pohřeb vlastního táty, který zemřel při nehodě během doby, kdy jsem byl ve výkonu trestu. Federální vězeňská služba rozhodla, že v mém případě existuje příliš vysoké riziko útěku a pro ně by to byla příliš velká nepříjemnost hraničící s ostudou. Můj strýc nabídl, že zaplatí další dozorce, kteří by mi nasadili pouta a dohlíželi na mě, ale i přesto odmítli. Vrazi, násilníci, dealeři drog – ti všichni se mohli účastnit pohřbu rodičů nebo nejbližších příbuzných. To mě zranilo nejvíc – že jsem se nemohl rozloučit s mým tátou.
• Myslíte, že kdyby systém Váš případ řešil jinak, mohl být Váš vztah s rodiči jiný?
Odpověděl jsem už v první otázce – v její druhé části.
3. Širší souvislosti – vyhýbání se nepříjemným rozhodnutím
• Váš příběh významně ovlivnil způsob, jak lidé vnímají následky spojené s tlakem učinit v mladém věku rozhodnutí, která zásadně ovlivní celý život. Navíc se dokonce používá u opatrovnických soudů jako argument proti tomu, aby byly děti nuceny vybrat si jen jednoho z rodičů. Jsem Vám vděčný, že jste příběh zveřejnil, protože i já jsem ho použil jako jeden z argumentů u opatrovnického soudu. Věřím, že pomohl k tomu, že moje děti si dokázaly udržet i po rozvodu pevné pouto s oběma rodiči. Když jste psal svou knihu a později viděl Chyť mě, když to dokážeš (Catch Me If You Can) na plátně, napadlo Vás někdy, že by lidé mohli Váš příběh využívat tímto způsobem?
To mě skutečně nenapadlo.
• Ve filmu Sophiina volba (Sophie’s Choice) je srdcervoucí scéna, kde je máma donucena se rozhodnout, které z jejích dvou dětí má přežít – a to druhé tím zároveň nevyhnutelně odsoudí k smrti [zdroj v angličtině, v čase 3:33]. Jedná se samozřejmě o extrémní situaci odehrávající se před desítkami let. Vlastně i Vy jste jako dítě musel čelit podobně neřešitelné volbě. Myslíte si, že skutečná příčina problému je v tom, že systém vůbec dovoluje podobé otázky pokládat?
Film Sophiina volba jsem neviděl. Po žádném dítěti by nikdo neměl chtít, aby si vybralo mezi mámou a tátou, když má oba rádo a nechce se přiklánět na žádnou stranu.
4. Jak zabránit ztrátě rodiče
• Někteří rodiče říkají věty jako: „Nemohu se dočkat, až mému dítěti bude dvanáct a konečně bude moci soudu říct, že chce být se mnou.“Mnoho lidí má představu, že od určitého věku – často kolem 12 let, v některých zemích možná až 15 – musí soudy upřednostnit přání dítěte. Jenže co když se děti ve skutečnosti nerozhodují svobodně, ale jsou ovlivněny situací, prostředím nebo nátlakem ze strany jednoho z rodičů? Právě tyto úvahy mě dovedly ke spuštění projektu DivorceOptimist.com, který má za cíl zvýšit povědomí o byť nechtěném ovlivňování dětí a podpořit rodiče, aby takovou situaci zvládli.
Děti rodičům často jasně říkají co si přejí, ale rodiče jim ne vždy vyhoví. Pokud například dítěti není učitel sympatický, rodiče většinou obratem okamžitě nezařídí přeřazení dítěte do jiné třídy. Pokud teenager (dospívající) chce něco, co pro něj nemusí být dlouhodobě dobré – třeba trávit ještě víc času na mobilu nebo nezdravou stravu – rodiče mu to z dobrých důvodů nedovolí. Proč si myslíte, že při rozhodování o opatrovnictví (v čí péči budou děti po rozvodu) dává systém někdy názoru dítěte tak velkou váhu, i v případech, kdy přání dítěte může být v rozporu s jeho šancemi na plnohodnotný život?
U většiny rozvodů se dítě ocitá v pozici kdy je nuceno vybrat si jednoho rodiče a tím pádem se postavit proti druhému, a ani k tomu nemusí dojít přímo u soudu. Rodiče, kteří spolu soupeří, často mají tendenci zatáhnout dítě do konfliktu a říkají mu negativní věci o tom druhém. Dítě se tak ocitá přímo uprostřed sporu rodičů. Například když je s tátou, ten mu říká, co má mámě vyřídit. To mámu zasáhne na citlivém místě, rozčílí se, a začne mít představu, že se dítě spojilo s tátou proti ní. Dítě se pak může od ní následně začít odcizovat. Samozřejmě to může fungovat i opačně.
• Mnoho rodičů si neuvědomuje, jak jednoduše může dítě po rozvodu ztratit kontakt s jedním z rodičů, někdy bohužel navždy. Pro představu: jen ve Spojených státech zažije každý rok rozvod rodičů přibližně 1 milion dětí. Studie uvádějí, že 20 až 40 procent dětí ztratí kontakt s jedním rodičem úplně, nebo skoro úplně. to znamená, že jen v USA přijde o kontakt s jedním z rodičů každoročně 200 000 až 400 000 dětí. Vzhledem k tomu, že světová populace je 23krát větší než americká, může to znamenat, že po celém světě zažívají totéž miliony, možná desítky milionů dětí – každý rok. Kdybyste se mohl vrátit v čase a promluvit si se svými rodiči den před oním soudním stáním – s tím, co dnes víte – co byste jim řekl?
Řekl bych jim: Nechci si vybírat, s kým budu. Chci být s vámi oběma. I když spolu už nejste, chci, abyste i dál zůstali oba v mém životě.
• Kdybyste mohl poradit zákonodárcům, opatrovnickým soudcům, dětským psychologům nebo sociálním pracovníkům, kteří ovlivňují rozhodování o tom, v čí péči budou děti po rozvodu – co byste jim na základě Vaší vlastní zkušenosti doporučil?
Tito lidé napřed potřebují prověřit, zda jsou oba rodiče schopni pečovat o své dítě. Nikdy by neměli dítě popouzet proti jednomu nebo druhému rodiči a měli by dítěti neustále zdůrazňovat, že se bude vídat a trávit čas s oběma rodiči.
• Vůbec poprvé vedu rozhovor s celosvětově známou osobností. Máte za sebou bohaté životní zkušenosti a jako dobrovolník jste desítky let bezplatně poskytoval své služby i vládě Spojených států. Mým posláním je přispět k tomu, aby rozvody bolely co nejméně. K jedněm z nejhorších traumat dochází tehdy, když jsou děti nuceny vybrat si, který z rodičů zůstane v jejich životě – a kterého zavrhnou. Jinými slovy, chci dětem pomoci, aby se nedostávaly do situací, jako byla ta Vaše v šestnácti letech, kdy po Vás soudce chtěl, abyste si vybral jednoho z rodičů. Kromě rozhovoru s vámi, psaní knihy a vedení vzdělávacích aktivit – co dalšího si myslíte, že bych mohl udělat, abych pomohl doladit systém tak, aby už po žádném dítěti nikdo nechtěl, aby udělalo tak ničivé rozhodnutí?
Už tím, že píšete knihu, děláte velmi důležitou věc. A až dostanete příležitost přednášet nebo mluvit do médií, Vaše zpráva se dostane mezi lidi.
Věřím, že už samotné napsání knihy má obrovskou sílu – a když se naskytne příležitost přednášet nebo mluvit o tomto tématu v médiích, dostanete tohle poselství mezi lidi.
• Jak by podle Vás mohli ke změně přispět lidé, kteří si přečtou náš rozhovor?
Líbilo by se mi, kdyby si rodiče důkladně promysleli, zda se rozvést, a jak hluboce to jejich děti ovlivní na celý život. (Když přednáším, často za mnou přicházejí šedesátníci i sedmdesátníci a říkají mi, že se dodnes nevzpamatovali z rozvodu svých rodičů, který proběhl, když byli ještě dětmi. A já jsem jedním z nich.) Doufám, že si lidé v právním systému, jako jsou soudci, právníci, pracovníci sociálních služeb a další, vezmou z Vaší knihy ponaučení a skutečně pochopí, jak zničující následky může mít pro dítě rozvod rodičů.
• Ještě jednou moc děkuji, že jste si na tento rozhovor udělal čas. Pevně věřím, že sdílením Vašeho příběhu můžeme pomoci milionům dětí a rodičů po celém světě.
Na závěr chci dodat, že jsme s mojí ženou 49 let manželé, máme tři syny a osm vnoučat. Věděl jsem už v den naší svatby, že nikdy nedopustím, aby ona nebo naše děti zažili rozvod. Celý život jsem své syny vedl k tomu, aby byli dobrými manžely a dobrými otci, a u všichni tři se přesně takovými stali.
Bohužel, když malé děti procházejí rozvodem, často se dostanou do potíží v domnění, že by to mohlo jejich rodiče znovu sblížit. Jenže to bohužel nikdy nefunguje.Své trestné činy jsem spáchal mezi 16. a 21. rokem. Opravdového odpuštění od ostatních jsem se nikdy nedočkal a celý život žiji s vědomím, že pro mnohé platí: jednou zločinec, navždy zločinec. Bohužel, ať v dalším průběhu života uděláte jakékoliv změny, vždycky se najdou lidé, kteří si budou pamatovat jen vaši minulost.
Nechci, aby se děti někdy dostaly do situace, kdy se vydají touto cestou a bez ohledu na to jak se budou snažit, již nikdy nebudou moci v očích některých lidí své chyby napravit.
Z originálního anglického rozhovoru s Frankem Abagnalem přeložil: Aleš Pektor
Důkaz, že se jedná o reálný rozhovor s opravdovým Frankem Abagnalem naleznete na jeho oficiálních webových stránkách