V neděli neděle 6.7. jsem měl nečekaný zážitek v metru. Jedu na týdenní kurz do Německa. Vyjíždím na Florenci z metra a o několik schodů nade mnou se kácí muž. Padá hlavou dolů na schody, nechává se a z hlavy mu teče krev. Hodně krve.
Mám nasazená sluchátka, jako skoro vždycky v Praze. Většinou nic neposlouchám, jen tlumí hluk.
Vidím, jak nade mnou 2 muži se sklánějí ke krvácejícímu a přetáčejí ho, ať má hlavu nahoře.
Já si vzpomínám na výcvik první pomoci a dělám následující:
Otevírám aplikaci záchranka a tisknu tlačítko „Přivolat pomoc“. Potvrzuji a přes aplikaci v podstatě volám 155.
Otevírám horní kapsu batohu a vyndávám obal od Kinder vajíčka, ve kterém mám 2 záchranářské rukavice.
Jsem nervózní, tak mi prázdný obal z rukou vypadává a kutálí se po schodech dolů. Obětuji ho.
Operátorce vysvětluju kde jsem a co se stalo. Že jsem pod zemí a na trase „B“, protože metro „C“ na Florenci momentálně bylo mimo provoz. Mám potíže přesvědčit operátorku, že na Florenc opravdu funguje jen metro „B“ a jsem pod zemí. Popisuji situaci.
Nasazuji si rukavice a podle pokynů zjišťuji, zda zraněný komunikuje (nekomunikuje) a dýchá.
Vysvětluji oběma mužům a ženě, která je opodál, že právě mám na lince první pomoc. Jakoby to lidi okolo trochu uklidnilo.
Muži obětavě vytáhnou muže ze schodů. Přichází pracovník metra.
Zdá se mi, že měl radost, že jsem v kontaktu se záchrankou.
Požádám pracovníka metra, jestli může trochu odklonit lidi, kteří chodí těsně kolem zraněného, tak tam dává zábranu.
Podle instrukcí z linky 155 zkoumám dech, naštěstí dýchá.
Další instrukce zní, jestli reaguje na bolest. „Jak to mám nejlépe otestovat“? „Štípněte ho do ucha.“ Štípu ho do ucha a začíná reagovat, mám radost.
Rád slyším ujištění, že zdravotníci jsou na cestě. A že nyní mohu zavěsit. S tím, že pokud by přestal dýchat, tak má zavolat znovu.
Ptalo se několik lidí jedoucích v protisměru, jestli mají zavolat záchranku, uklidňuji je, že jsem s nimi mluvil, jsou už jen kousek.
Přidává se k nám studentka posledního ročníku medicíny, domlouváme se, že oba budeme kontrolovat dýchaní, víc očí víc vidí. Jediné o co ji požádám je, zda mi může dát batoh víc ke straně, nerad bych o něj přišel.
Přichází konečně záchranáři.
Rekapituji jim co se stalo.
Ti, kdo se účastnili akce si myjí ruce a oblečení od krve.
Na závěr si sundávám rukavice i já. Záchranáři jsou trochu v šoku kde jsem tak rychle vzal rukavice. Říkám jim, že mám dobrý výcvik. A hlavně se nechci dostat do problémů já. Nechci se nakazit dotykem mé kůže s cizí krví. Proto nosím vždy s sebou rukavice. A požádám je, jestli by mi mohli dát jejich 2 místo mých použitých. Líbí se mi jejich barva :-).
Víkendové školení první pomoci zážitkem (ZDRSEM) jsem absolvoval poprvé v roce 2002 od té doby ho mnohokrát opakoval. Jako aktivní instruktor Outward Bound jej musím každé 2 roky opakovat, tak jsem měl nečekanou „praxi“.
Jsem fakt rád, že jsem absolvoval několik školení první pomoci zážitkem, které mě dobře připravilo na několik reálných situací, kdy jsem byl u poskytování první pomoci. Pracuje se tam s nácvikem reálných situací, v ráci simulací i s umělou krví a stresem. S klasickým školením BOZP, které musí absolvovat všichni zaměstnanci se dopad nedá podle mě srovnat.
Článek jsem publikoval na LinkedIn a Facebook a měl celkem ohlas. Něekolik lidí psalo, že začnou s sebou nosit zdravotnické rukavice, ať se vyhnou kontaktu s krví zachraňovaného. A třeba se někdo přihlásí i na kurz první pomoci zážitkem.
Jak jste na podobné situace připravujete vy?