Co kdyby se to celé jmenovalo jinak?
Vážím si odvahy odborníků, kteří v 80. letech minulého století si všimli situace, kdy se dítě odmítá odmítá stýkat s jedním z rodičů. Například pláče, že k němu nechce jít, atd. Popsali patogen a nazvali jej „syndrom zavrženého rodiče“. I díky nim se tato formulace objevila i v mém soudním spisu a soud zvolil vhodné řešení.
Představme si, kdyby odborníci a poté i celá společnost hned na začátku, to je před cca čtyřiceti lety, místo termínu „syndrom zavrženého rodiče“ začali používat výraz „rodičovská amblyopie“. Tedy pohled na stejný problém přes jazyk medicíny místo názvu, ve kterém je cítit odcizení, vina a boj.
Nešlo by o novou diagnózu ani o hotovou teorii. Byla by to analogie inspirovaná medicínou, která má pomoci rodičům, odborníkům i soudům podívat se na psychologický problém, který umí naše společnost již staletí řešit v medicíně. Jádrem zůstává jedno: jak ochránit právo dítěte milovat a být milované oběma rodiči, pokud je to pro něj bezpečné.
Syndrom zavrženého rodiče – hypotéza na základě zkušeností s léčbou podobné funkční poruchy: amblyopie
Pracovní hypotéza
**Upozornění: ** Uvědomuji si, že vytváření takových paralel je obvykle dílem psychologů, nebo psychiatrů. Já nejsem psycholog, ani psychiatr. Nicméně tato hypotéza vychází jak z mého pozorování, tak osobních zkušeností a hned několik odborníků z řad psychologů ji označilo jako zajímavou. I díky tomu tuto analogii považuji za až překvapivě relevantní.
Úvod
Dovolím si citovat z wikipedie: „SZR (syndrom zavrženého rodiče) je porucha, která primárně vzniká v kontextu soudních sporů o svěření dítěte do péče. Jejím prvotním projevem je kampaň očerňování namířená proti jednomu rodiči, ačkoli není opodstatněná. Je důsledkem kombinace manipulování dítěte jedním rodičem a vlastního přispění dítěte k démonizování druhého rodiče.“ Autorem první definice byl již zesnulý doktor Gardner. Tato porucha nemá v současné době přiřazené jasné číslo v mezinárodní klasifikaci nemocí. Tím, že se jedná o psychiku, tak je podle mě situace u kontroverznějších diagnóz náročnější než třeba u medicíny.
Mezi odborníky dále patří stále žijící Dr. Warshak, Dr. Childress, či prof. Hine. V ČR mezi odborníky patřili například PhDr. Eduard Bakalář a prof. Radek Ptáček. Odborníci se shodují, že syndrom zavrženého rodiče existuje. Ovšem definice jednoho odborníka se vždy neshoduje s definicí druhého odborníka. Nyní si dovolím popsat situaci mými slovy jako někoho, kdo si procesem nakonec úspěšně prošel. Vyřešit SZR u jednoho dítěte trvalo systému cca 3 roky, u druhého dítěte, kterému diagnostikovali amblyopii trvala úspěšná léčba zhruba 3 měsíce.
Syndrom zavrženého rodiče (SZR) nastává, když dítě zavrhuje jednoho z rodičů, který není patologický (nebezpečný dítěti) (dále jen odmítaného rodiče*), zatímco se silně přiklání k druhému rodiči (tzv. preferovanému rodiči**).
Jde o situaci, která v podstatě úplně vybízí ke srovnání s amblyopií (tupozrakostí). Pojem amblyopie není příliš známý, v češtině se používá tupozrakost. Všichni jsme ji nejspíš zaregistrovali. Možná si pamatujete na malé děti, které nosí brýle a jedno oko mají zalepené. Uvádí se, že celosvětově v průměru 2-5 % dětí trpí touto poruchou. K této funkční poruše dochází, když mozek ignoruje vstup z odmítaného (amblyopického) oka a spoléhá se výhradně na preferované (dominantní) oko, což vede bez zásahu dospělých k trvalým a nevratným změnám v částech mozku spojených se zrakem
Zrovna tak může včas nepodchycené a neléčené odcizování dítěte a odmítaného rodiče vést k dlouhodobé emocionální a psychické újmě u obou. Přičemž dítě si této újmy na rozdíl od dospělého nemusí být schopné všimnout, zato její následky jej pak provází po celý zbytek života.
V čem by mohly poznatky z léčby amblyopie pomoci při diagnostice a řešení „syndromu zavrženého rodiče“?
Amblyopie patří do jazyka medicíny. Nikdo neobviňuje amblyotické oko, že „selhalo“, ani dominantní oko, že je „pachatel“. Všichni vědí, že problém je v adaptaci mozku a v tom, jak zpracovává vstupy. Přesně tenhle posun vnímání by mi přišel vhodný u „syndromu zavrženého rodiče“. Jakmile začneme mluvit o „alienátorovi“ a „zavrženém rodiči“, ocitneme se rychle na bojovém poli. Málokdo souhlasí s tím, že působí „syndrom zavrženého rodiče“. Pokud bychom použili metaforu s rodičovskou amblyopií, přesně popíšeme situaci a můžeme se zaměřit na řešení, kdy se mozek dítěte snaží přežít vzniklé tlaky.
V případě tzv. syndromu zavrženého rodiče (zkráceně SZR) je vše (názory, informace i samotná přítomnost) pocházející od odmítaného rodiče dítětem potlačováno, v krajním případě úplně odmítáno.
- Selektivní potlačení odmítaného oka/rodiče nezralým mozkem dítěte – V obou případech mozek dítěte nevědomě řeší nepříjemnou situaci tak, že ignoruje vše, co se týká odmítaného oka/ rodiče. Přitom jak odmítané oko, tak odmítaný rodič jsou objektivně funkční, byť ne nutně 100% v pořádku. Jediný důvod k jejich potlačování je tak subjektivním rozhodnutí nezkušeného mozku, který si neuvědomuje dlouhodobé negativní následky zavržení odmítaného oka/ rodiče.
- Existují případy, kdy je odmítání rodiče, či oka oprávněné: V některých případech může být postižené oko natolik poškozeno (např. rakovinou), že jeho odstranění je nejlepším řešením. Podobně v případech, kdy má odmítnutý rodič zdokumentovanou historii závažného týrání, zneužívání, zanedbávání atd. může být pro dítě nejlepší se s tímto rodičem nestýkat, minimálně do doby, než se podaří vyléčit nefunkční oko, či selhávajícího rodiče. V tomto případě se nejedná o amblyopii (tupozrakost).
- Samo se to nespraví, je třeba rychle zasáhnout. Amblyopie se dá dobře léčit, pokud ji včas objevíme a zahájíme intervence. I obnovení vazby mezi dítětem a rodičem je efektivnější, když se zasáhne včas. Oční lékaři nejčastěji dají na preferované oko tzv. okluzor (náplast, která zakryje preferované oko). Posílí tak odmítané oko – a to s jasným cílem – co nejdříve a dokud to vůbec jde, obnovit spolupráci obou očí.
Podobně mohou časově omezené zásahy (omezení času dítěte v přítomnosti preferovaného rodiče) pomoci znovu začlenit odmítaného rodiče do života dítěte s cílem obnovit vyvážený a pro zdravý vývoj dítěte tak důležitý vztah s oběma rodiči.
- Analogie léčby:
| Léčba amblyopie | Možný přístup k odcizování rodiče (hypotetický) |
| Po vyšetření lékař předepíše brýle na posílení odmítaného oka | Rodič absolvuje základní vyšetření a případně získá další know-how jak být lepší rodič. Tipy, jak se chovat k dětem a lépe zvládat emoce. |
| Brýle nosí dítě pořád a pokud po dvou po sobě jdoucích kontrolách nenastane zlepšení → potvrdí se, že se jedná o tupozrakost a začne její léčba | Pokud se pozitivní vztah mezi odmítaným rodičem a dítětem neobnoví ani po dvou asistovaných kontaktech, přistoupí se k léčbě |
| Léčba amblyopie: Zakrývání (nebo rozmazání) preferovaného oka – 16–22 týdnů (max. 30 týdnů) | Léčba: Dítě zůstává primárně s odmítaným rodičem (poměr 6:1) nebo v neutrálním prostředí pod dohledem, pokud je to nutné. |
| Postupné snižování intenzity léčby při zlepšení zraku | Postupné vyvažování kontaktů s oběma rodiči, jakmile se vztah stabilizuje |
| Pečlivé sledování pro prevenci zhoršení | Průběžný odborný dohled, aby se zabránilo návratu problému |
| Cíl: Obnovit binokulární vidění a dosáhnout maximální zrakové ostrosti odmítaného oka | Cíl: Obnovit zdravý emoční vývoj dítěte prostřednictvím bezpečného kontaktu s oběma rodiči a obnovit vztah mezi dítětem a odmítaným rodičem. |
Důsledky zanedbání včasné léčby/ terapie
Nejzávažnějším a nevyhnutelným důsledkem neléčené amblyopie je trvalá ztráta binokulárního vidění, což znamená nedostatek prostorového vnímání, které velmi stěžuje běžný život a znemožňuje vykonávání celé řady povolání. ***
Je třeba brát v úvahu i mezní situaci – pokud člověk později v životě přijde o preferované (dominantní) oko kvůli zranění nebo nemoci, může se stát takzvaně „funkčně slepým“. Funkční slepotou nazýváme situaci, kdy člověku sice zůstane jedno oko, které je fyziologicky v pořádku, ale i tak reálně nic nevidí. Protože mozek nikdy dostatečně nerozvinul schopnost integrovat vstup z odmítaného oka, a proto není schopen kompenzovat náhlou ztrátu preferovaného oka. To je nevratný a devastující důsledek, kterému se dalo předejít právě včasným zásahem.
Kdyby odborníci, soudy, učitelé a sociální pracovníci mluvili o „syndromu zavrženého rodiče“ jazykem amblyopie už před desítkami let, mám představu, že by zároveň mnohem víc lidí vědělo, co je to amblyopie (tupozrakost). Více rodičů by si včas všimlo varovných signálů u svých dětí, více dětí by se dostalo na vyšetření a léčba by začala dřív, než bude pozdě. Jako vedlejší efekt by tak podobný koncept mohl zachraňovat nejen vztahy v rodinách, ale doslova i zrak dětem po celém světě.
Podobné riziko existuje v případě odmítaného (amblyopického) rodiče. Pokud se totiž dítě naučilo spoléhat výhradně na preferovaného (dominantního) rodiče a zcela zavrhovat vše, co pochází od odmítaného (amblyopického) rodiče, může v budoucnu, pokud snad preferovaný rodič nebude dostupný (např. kvůli nemoci, rozchodu, nebo smrti) může se dítě ocitnout v emočním vakuu a bez dostatečné podpory v klíčových momentech svého života.
Dlouhodobé emoční a psychické dopady odmítání rodiče
„Syndrom zavrženého rodiče“ má závažné dlouhodobé důsledky, které jsou podobné dlouhodobým následkům neléčené amblyopie, zejména:
• Problémy v udržování vztahů – Dítě se „syndromem zavrženého rodiče“ může mít v dospělosti potíže s vytvářením a udržením blízkých vztahů – právě kvůli nevyřešeným problémům s vazbou k odmítanému rodiči.
• Mezery v identitě a emocích – Část emočního světa dítěte zůstává i v dospělosti potlačená, neintegrovaná, což vede k vnitřnímu konfliktu, zmatení a potížím s pochopením sebe sama.
• Opakování vzorců – Bez uvědomění si problému existuje vysoké riziko, že dítě v dospělosti zopakuje stejné chování. Pokud se naučí, že jeden rodič byl „nahraditelný“, může tento model nevědomě aplikovat i ve svých vlastních vztazích – například tím, že vyloučí druhého rodiče ze života svých vlastních dětí, protože tak se to přece má dělat, nic jiného dítě nezažilo.
• Normalizace dysfunkce – Pokud dítě vnitřně přijme, že odmítnutí milujícího rodiče je „normální“, může si tuto víru přenést do dospělosti a vytvářet nezdravé vztahové dynamiky.
• Psychická zátěž a rizika pro duševní zdraví – Psychologické studie spojují odcizování rodiče se zvýšeným výskytem úzkostí, depresí, nízkého sebevědomí a obtížemi s důvěrou vůči ostatním lidem.
Jak zvolit správný přístup k léčbě amblyopie / „syndromu zavrženého rodiče“?
Výhoda medicíny spočívá v tom, že oční lékaři po celém světě se shodují na jednom zásadním principu: dítě nemůže nést odpovědnost za rozhodnutí, která mají celoživotní dopady na jeho zdraví.
Pokud neplnoleté dítě, ve věku například 9,12, 15, 16, nebo17 let začne preferovat jedno oko a odmítá používat druhé, lékař situaci nehodnotí jako projev osobního přesvědčení, které je třeba respektovat, ale jako varovný signál vyžadující odborný zásah. Není představitelné, že by odborník nechal dítě samo rozhodnout které oko definitivně „vypne“, i kdyby bylo jeho přání silné a opakované.
Oční lékaři postupují podle osvědčených postupů. Nejprve posílí odmítané oko (brýlemi korigují případnou oční vadu), sledují reakce a v případě potvrzené amblyopie aktivně posilují „odmítané“ (amblyopické) oko – nejčastěji zakrytím preferovaného oka, případně roztokem, který krátkodobě rozostří zrak v preferovaném oku. Dítěti je během celého procesu nabídnuta podpora, ale rozhodující je odpovědnost dospělého, který rozumí dlouhodobým důsledkům a jedná v nejlepším zájmu dítěte.
Oproti očnímu lékařství je současný přístup v některých případech SZR trochu jiný: dítěti bývá přisuzována váha zralého rozhodnutí o tom, s kým z rodičů se chce (nebo nechce) vídat – často bez ohledu na jeho vývojové schopnosti, vliv okolí nebo dlouhodobé důsledky. Bylo by velmi vhodné, aby systém aplikoval u SZR podobně funkční přístup, jaký je běžný v případě amblyopie.
U SZR má systém tendenci nedělat chyby, čekat „až se situace sama vyřeší“, „netraumatizovat dítě zásahy do prostředí, na které je zvyklé“, pokračují v omezování času dítěte s odmítaným (amblyopickým) rodičem, někdy dokonce pod za dohledu dalších osob, jinými slovy v podstatě oslabují odmítaného (amblyopického) rodiče a tím pádem nechtěně odkládat funkční řešení situace. V mém konkrétním případě došlo nakonec dokonce k tzv. exekuci soudního rozhodnutí, které bylo po dlouhé době již nevyhnutelné. Jinými slovy v mém případě měl systém tendenci čekat, až máma a její část rodiny nechají děti u mě přespávat, čemuž se přes rok velmi intenzivně bránili.
Je tu ještě jedna věc, ve které mě amblyopie inspiruje. Podle Dr. Childresse nastává syndrom zavrženého rodiče v případech, kdy preferovaný rodič trpí narcistní, nebo bipolární / hraniční poruchou osobnosti. Dnes se dá pracovat i s těmito poruchami – například zde. A stejně tak jako cílem léčby amblyopie je obnovit vztah k oběma očím (nenechat zalepené preferované oko stále), tak cílem léčby SZR je aby dítě mohlo být nakonec s oběma rodiči, i s tím nemocným, kterému by systém mohl pomoci uzdravit se. Samozřejmě až nebude pro dítě nebezpečným, až se plně uzdraví.
Mám představu, že by světu mohlo pomoci, kdyby všechny články systému rozhodovali u „syndromu zavrženého rodiče“ podobně, jako u amblyopie. Rád bych k tomu přispěl. Třeba drobnou úpravou názvosloví, například na: „rodičovská amblyopie.“
Samozřejmě to budu dělat jen do té doby, než mi někdo prokáže, že je to blbost, což se zatím nestalo, na koncept rodičovské amblyopie jsem slyšel zatím od psychologů i právníků spíše pozitivní ohlasy.
Co dál?
Toto zamyšlení je pracovní verze, kterou budu dále rozvíjet a doplňovat na základě dalších poznatků a podnětů od čtenářů i odborníků.
Slyšel jsem názory, že asi nezískám prostředky k hlubšímu zkoumání a uvedení do praxe. Rád bych to prověřil. Pokud vás k této analogii cokoliv napadá, případně chcete její další zkoumání a propagaci podpořit, prosím napište mi na mail ales.pektor@proton.me.
Děkuji
Aleš Pektor
Kdo je Aleš Pektor? Otec, který si prožil hororový příběh, který má konec podobný pohádce. S jedním dítětem jsem zažil syndrom zavrženého rodiče, který výše popisuji, během skoro 3 let pod mojí střechou dítě spalo jen jednou. Zůstat v životě dítěte pro mě byl velmi náročný proces, který bych přirovnal ke zdolání Mount Everestu. Rád bych, aby to v budoucnu byl spíš výlet na Říp. S druhým dítětem jsem prožil diagnostikování a léčbu amblyopie, což jsme úspěšně zvládli za cca 3 měsíce. V obou případech jsem viděl blahodárné účinky správného přístupu. Při úspěšné léčbě amblyopie se mému dítěti například skokově zlepšil nejen zrak, ale i logopedie. U léčby SZR u druhého dítěte jsem viděl větší lehkost, rozvoj přirozeného sebevědomí, a nakonec i výrazné zlepšení školních výsledků. Samozřejmě od obou dětí mám souhlas můj příběh medializovat. Mým cílem je přispět k tomu, ať děti nemusejí zažívat to, co prožívaly moje děti. A stejně tak i rodiče. Rád bych, aby současných 20-40 % dětí, které po rozvodu/ rozchodu přijdou o kontakt s jedním z rodičů, klesl počet těchto tragédií o 90 %. V současné době pomáhám rodičům, ať rozvod dopadne na jejich děti co nejméně.
Vysvětlivky:
* Odmítaný (amblyopický) rodič je rodič, který není nebezpečný dítěti, tedy dítě nebije, není agresivní, neponižuje jej, a přesto je dítětem odmítaný, bez reálného důvodu na straně odmítaného rodiče.
** Preferovaný (dominantní) rodič je rodič, u kterého dítě chce dle svých slov být a dává to najevo. Někdy si preferovaný rodič neuvědomuje, že dítě podvědomě ovlivňuje proti odmítanému (amblyopickému) rodiči a poté používá argument „vždyť já jen ochraňuji dítě, které samo jasně říká, že u chce být u mě.
*** Ztráta binokulárního vidění má za následek mimo jiné následující negativní dopady:
• Řízení a parkování auta – snížená schopnost správně odhadovat vzdálenosti zvyšuje pravděpodobnost nehod.
• Sporty a fyzické aktivity – činnosti vyžadující koordinaci rukou a očí, například chytání míče, jsou mnohem náročnější, až nemožné na profesionální úrovni.
• Orientace v každodenním životě – jednoduché činnosti, jako je scházení schodů, nalévání nápojů, atd. mohou být náročné.
• Omezení v profesním životě – bohužel některá povolání člověk s amblyopií nemůže vykonávat, zejména ta vyžadují vyvinuté prostorové vidění – piloti, chirurgové, profesionální sportovci, vědci pracující s binokulárními mikroskopy atd.
Vědecké a etické upozornění
Rodičovská amblyopie není dnes uznanou diagnózou v žádné oficiální klasifikaci. Je to pracovní název.
Nic z výše uvedeného nenahrazuje odborné posouzení psychologa, psychiatra, dětského lékaře či dokonce soudního znalce. Vnímám to jako metaforu, která může inspirovat výzkum, klinickou praxi i debatu o tom, jak lépe odlišit případy, kdy dítě chráníme před skutečně nebezpečným rodičem, od případů, kdy spíš přihlížíme pomalému „mizení“ jednoho rodiče z vnitřního světa dítěte.“
Otevřené otázky pro odborníky
Název „syndrom zavrženého rodiče“ se používá téměř padesát let a dodnes není oficiální diagnózou. A je pravděpodobné, že se jí už nestane, mimo jiné i kvůli názvu a historii sporů, které kolem něj vznikly.
Jakou vidíte šanci, že by se to, čemu dnes pracovně říkáme „syndrom zavrženého rodiče“, případně „parental alienation“, dalo v budoucnu popsat přes koncept „rodičovské amblyopie“, v angličtině „parental amblyopia“? Nebo jiným podobně srozumitelným názvem, který mluví jazykem medicíny a opírá se o funkční řešení?
Třeba se za desítky let po provedení mnoha studií „rodičovská amblyopie“ zařadí do oficiální kategorie nemocí. Podle mě má výrazně větší šanci než současný „syndrom zavrženého rodiče“. Protože občas někdo může říct „nevěřím na syndrom zavrženého rodiče“. Ovšem daleko hůře může říct: „nevěřím na amblyopii“.
Pokud byste rozpracování konceptu „rodičovská amblyopie“ chtěli podpořit – například účastí na výzkumu, propagací, či finančně, budu vděčný za každou konstruktivní reakci, například na mail mission@divorceoptimist.com.